Termín pro přiřazení ↗participantů / ↗aktantů sémantické struktury věty a pozic, které obsazují v syntaktické struktuře věty. Pro jazykovědu je důležité jednak to, jakými principy je toto přiřazení řízeno, tj. proč např. ve větě Babička sušila prádlo je agens (tj. babička) v pozici podmětu a patiens (tj. prádlo) v pozici přímého předmětu, zatímco ve větě Prádlo schlo je patiens nikoliv v pozici přímého předmětu, ale podmětu. Pro jazykovědu jsou nicméně zajímavé i takové d., které se dají analyzovat jako systematické formálně‑syntaktické alternace jedné a téže sémantické struktury. Typický příklad ukazuje (1):

V obou větách je nominální výraz zedníci participantem události opravování s rolí agens a stodola je participantem téže události s rolí patiens a věty (a) a (b) alternují různými d., tj. tak, že v (a) je v pozici gramatického podmětu agens a patiens je v pozici přímého předmětu, zatímco v (b) je v pozici gramatického podmětu patiens a agens je v pozici adjunktu s instrumentálem; přičemž v obou větách je neutrální slovosled ↗SVO, resp. SV. Tento typ systematické alternace daných různou d. je tradičně analyzován jako různý ↗slovesný rod (aktivum // věta s aktivní morfologií (a) × pasivum // věta s pasivní morfologií (b)); jde o rodovou diatezi. Termín d. se snaží reflektovat pozorování, že alternace typu aktivum × pasivum tvoří jen podmnožinu systematických alternací mezi větami, které byly zjištěny napříč jazyky a pro mnohé z nichž ani neexistují obecně přijaté názvy (na rozdíl od alternace v (1)). Vedle rodových d. existují i d. nerodové, v č. jsou to alternace (pro první přiblížení) např. ty v (2)–(8) (nejvíc takových alternací shromáždil ✍Mrázek, 1976):

Navíc byly pozorovány diatezové alternace lišící se nejen umístěním participantů v různých syntaktických pozicích, ale taky tím, že v jedné z diatezí je obligátní výraz, který v jiné obligátní není: Petr studoval matematiku (dobře) – Petrovi se studovala matematika *(dobře).

Kategorie d. se tedy nikoli náhodou objevuje v tzv. leningradské škole jazykové typologie (Cholodovič, Chrakovskij aj.) a v sémanticky orientovaném popisu ↗MTT a údajně (viz ✍Bybbe, 2010) poprvé byla představena ve společné studii dvou hlavních reprezentantů obou směrů; viz ✍Meľčuk & Cholodovič (1970). Pro č. funkčněstrukturalistické syntaktické myšlení byla svým přístupem „od významu/funkce k formě“ atraktivní a byla přijata jak v teorii ↗DVS, tak i ↗FGP a analyzována funkčně jako prostředek hierarchizace větné struktury (ve FGP) n. hierarchizace propozice v DVS; viz ↗hierarchizace propozice. D. tedy není (u nás ani jinde) analyzována pouze jako alternace syntaktických pozic participantů sémantické struktury věty, nýbrž i jako alternace významu. Struktury lišící se různou d. nejsou synonymní, ale liší se významem; některé sémanticky: např. Napustil vodu do vany neimplikuje ‘vana byla plná vody’ – Napustil vanu vodou implikuje ‘vana byla plná vody’; Uklízečka uklidila dr. Hrubanovi pracovnu = dokončený děj – Dr. Hruban má pracovnu uklizenu = výsledný stav plynoucí z děje; u některých není shoda, zda jde o rozdíl sémantický n. pragmatický: např. Petr rozbil vázu – Váza byla rozbita Petrem; viz ↗slovesný rod.

Pokud jde o vztah mezi větnými strukturami lišícími se různou d., existují dva základní přístupy, které jsou spojeny s přístupem k syntaktickému popisu. Alternující struktury jsou generovány (a) „každá zvlášť“, (b) „jedna z druhé“. Přístup (b), typický i pro č. syntaktologii, rozlišuje d. primární // základní a d. sekundární, tj. d. odvozené z d. primární. Uplatňuje se u takových alternací, které lze popsat transformačním pravidlem reflektujícím změny povrchové morfosyntaktické struktury. Obvykle se za primární d. pokládají takové struktury, které v množině alternací obsahují pozice pro všechny participanty a ve kterých je participant v hierarchii sémantických rolí (klasicky podle ✍Bakera (1988): agens (/ kauzátor) < patiens < expiriens < další) nejvyšší v pozici podmětu (v příkladech (1)–(7) je to varianta (a), v příkladu (8) to není podle tohoto kritéria rozhodnutelné, takže v některých teoriích se nepokládají za d., nýbrž za alternace valenčních rámců (např. ✍MSoČ 2, 2014; tam i jejich detailní popis)). Za d. je naopak pokládá ✍SČ (1998), nejsou ale výsledkem derivace. Analýza rozlišující primární a sekundární d. je preferována u alternací obsahujících jedno a totéž sloveso a v jedné z alternací verbální struktura obsahuje více jazykového materiálu, takže tato struktura může být analyzována jako derivát, tj. sekundární d.; v příkladech (1)–(8) je to varianta (1b)–(5b). U alternací obsahujících jedno a totéž sloveso vyjádřené slovesem ve stejné morfologické formě (příklady (6) a (8)) je možné odvodit, která d. je primární a která sekundární jen v případě (6), neboť zde je směr vztahu mezi alternacemi konstruovatelný na základě definice primární diateze; jde tedy o d. derivačně „slabší“. V příkladu (8) jsou i podle tohoto kritéria alternace rovnocenné. Alternace obsahující různá slovesa, resp. predikáty, jež jsou v nějakém sémantickém vztahu, jsou taky analyzovány různě: pokud se pokládají za d., pak jde o d. bez derivačního vztahu (viz příklad (7) a taky např. (i) Petr je větší než Pavel – Pavel je menší než Petr, (ii) Sparta porazila Slavii – Slavia zvítězila nad Spartou, (iii) Petr je učitelem Pavla – Pavel je žákem Petra). Argumentem proti jejich analýze jako různých d. je (kromě jiného) to, že např. obě alternace (ii) poskytují alternace diatezí: Sparta porazila Slavii – Porazila se Slavia, Slavia zvítězila nad Spartou – Zvítězilo se nad Spartou.

Různé názory jsou také na to, zda za různé d. pokládat jen alternace obsahující stejný počet participantů, nebo i alternace, z nichž v jedné je počet participantů redukován. Problém nečiní alternace, v nichž jsou k dispozici syntaktické pozice pro participanty a jeden n. všichni participanti nemusí být vyjádřeni, např. (Farmář) už zasel (obilí) – (Obilí) bylo zaseto (farmářem), nýbrž alternace, z nichž v jedné je participant bez syntaktické pozice, a liší se názory, zda jde o redukci participantů n. jen o jeho nevyjádření (s významovým efektem). Např. (Petr) úmyslně tancoval pomalu – Úmyslně se tancovalo pomalu *Petrem; V kamnech vyhasl oheň – V kamnech vyhaslo.

Autoři diferencují diatezové alternace jedné a téže sémantické struktury (a s nimi spojené významové efekty) podle různých kritérií. V č. lingvistice jsou navrženy dva přístupy:

Z teorie ↗DVS je to ✍SČ (1998), chápající d. jako struktury v derivačním vztahu, které rozlišují alternace lišící se tím, že subjekt je v nich obsazen různými sémantickými participanty (d. subjektové), a alternace, v nichž subjekt zůstává stejný a liší se obsazením objektu (d. objektové), a hledisko derivačního vztahu uplatňuje v další analýze subjektových d. Diatezové alternace dělí podle toho, jaký participant je v primární d. v pozici subjektu (d. agentní × d. kauzátorské) a oba typy dále dělí podle toho, který participant je v pozici podmětu ve struktuře se sekundární d.: agens – patiens (Obecní úřad přidělil novomanželům malou garsonku – Obecním úřadem byla novomanželům přidělena garsonka – Novomanželům se přidělila garsonka), agens – recipient (Obecní úřad přidělil novomanželům malou garsonku – Novomanželé mají / dostali od obecního úřadu přidělenu garsonku); kauzátor – patiens (Lítost sevřela Petrovi hrdlo – Petrovi se sevřelo hrdlo lítostí) a kauzátor – recipient (Lítost sevřela Petrovi hrdlo – Petr má hrdlo sevřené lítostí). D. objektové ✍SČ (1998) jen registruje, analýzu těchto alternací představuje v rámci ↗DVS Daneš ve ✍VT (1985).

Druhá klasifikace d. v č. je zakotvena v teorii ↗FGP: ✍MSoČ 2 (2014) pokládá d. za d. gramatické, a důsledně tedy při klasifikaci uplatňuje hledisko gramatického významu struktury, která je v té které alternaci příznaková (podle toho i d. označuje). Rozlišuje pak: (a) pasivní d. (jen Obecním úřadem byla novomanželům přidělena garsonka, nikoli Novomanželům se přidělila garsonka), rezultativní d. (Je / Mám uvařeno), recipientní (pasivní) d. (Novomanželé mají / dostali od obecního úřadu přidělenu garsonku), deagentní d. (Novomanželům se přidělila garsonka), dispoziční d. (Hrálo se mi výborně), reciproční d. (Jan a Marie se líbají) a (opatrně) také kauzativní d. (Dal popravit tisíce černochů).

Jiný aspekt, jímž se alternace liší, pozoruje ✍Padučeva (2000): rozdíl mezi větami (i) Američani (si) zvolili prezidentem / za prezidenta Baraca Obamu a (ii) Američani (si) zvolili prezidenta analyzuje jako rozdíl mezi d. přímou (i) a d. nepřímou (ii).

Objevují se také pokusy (u nás ✍Karlík, 2004) aplikovat diatezové alternace i na struktury menší než věta, tj. na nominální skupiny s ↗verbálním substantivem, a postihnout tak paralelismus vět a nominálních skupin:

Viz též ↗hierarchizace propozice, ↗slovesný rod.